Každý, kdo četl Zaklínače ví, že je to drsné čtení, ve
kterém se vyskytuje násilí, že Andrzej Sapkowski nejde pro
sprosté slovo daleko, a že právě proto je to kniha, od které je
nemožné se odtrhnout.
Meč osudu je druhý a taky poslední záznam Geraltových
dobrodružství v povídkové formě a jako takový pokračuje
stejným stylem jako Poslední přání. Zhruba v jeho polovině se
objeví Ciri, o které byla zmíňka již v prvním díle a která s
sebou vnese do povídek nový směr.
Všichni to známe; dočteme Poslední přání a chceme pokračovat
ihned s další knihou o Geraltovi. A hned na začátek musím
přiznat, že s Mečem osudu je to naprosto stejné – chytne a
nepustí.
Andrzej Sapkowski má neuvěřitelný styl psaní a řadí se mezi
takové autory, od kterých bych přečetla i nákupní seznam. Druhý
díl Zaklínače oplývá množstvím nadpřirozených postav, které
jsou mnohdy na stejné úrovni jako Geralt a občas působí spíše
jako další hlavní postavy než ty vedlejší.
Povídky jsou tak akorát dlouhé, takže nenastává problém s
dočtením nebo rozečtením se kousek od konce. Mě je tento druh
velmi sympatický a proto mám trochu obavy z Krve elfů, která bude
již jako román.
Přestože není Zaklínač žádná novinka, není radno házet ho
do starého železa. Má v sobě ty nejideálnější vlastnosti
potřebné k čtení až do rána a absolutně postrádá jemné
dívčí postavy, které se vyskytují skoro všude.
Vzhledem ke spojení fanatasy a historie je Meč osudu skvělé dílo,
které ne všichni pochopí. Střídají se v něm rychlé souboje s
tajemnými proroctvími, které dokazují, že není radno se vzpírat
osudu. A o osudu to vlastně celé je, ne?
10/10
Napsal: Andrzej Sapkowski
Série: Zaklínač
Díl: druhý
Nakladatelství: Leonardo
Počet stran: 400
Vazba: měkká
Žádné komentáře:
Okomentovat